Cesta do Kansas City

Začalo to na letišti kousek od Zbuzánek, odkud jsme vyrazili na dlouho cestu přes velkou louži do Kansas City. Cesta byla opravdu strašně dlouhá a Boříček ztropil nad Atlantikem slušný povyk, když nechtěl totálně vyřízený usnout. Já jsem byla opravdu vzorná, a to protože jsem věděla, že mě čeká po příjezdu zmrzka. Kašel, kvůli kterému rodiče i přemýšleli, že na konferenci nevyrazíme, mě už konečně přešel, ale to trošku předbíhám. Nejdřív jsme letěli do Amsterodamu, pak do Atlanty, přičemž jsme netušili, že už necestujeme všichni. V Atlantě jsme měli jen dvě hodiny na přestup a měli jsme to tipitopi, a to jsme nečekali dlouho na imigračním. Nicméně jsme zjistili, že nám chybí jeden kufr, ve kterém bylo moje, mámy a Boříka oblečení. Takže spěchy k letadlu, kde už na nás čekali. V letadle jsme zjistili, že nemám moje speciální výplně do sedačky a že v sedačce vůbec nedržím. Takže teď cestujeme tak trošku provizorně, ale zvládáme to. Po příletu do Kansas City jsme si museli vyzvednout auto. Učinili jsme tak a půjčili si krásný červený! Pak jsme hledali ubytování. Nebylo to jednoduché a než jsme leželi v posteli, byli tři hodiny ráno místního času, doma už 10 ráno.

Konference

Ráno jsme se probudili pozdě a zjistili jsme, že byt, který je ve třetím patře dřevěného domu se lehce kýve. Táta si z toho dělal srandu a dům naštěstí za dobu pobytu nespadnul. Bořek byl srandovní, protože měl lehce problémy s chůzí, která byla zapříčiněná hodně šikmými podlahami. Táta si první den zašel na neoficiální otevření konference, pořádané kamarádem Timem v místním pivovaru. Prý mi tam před vědci dělali reklamu. Poté, co jsme ho opustili u piva, zašli jsme se s mámou, Toňou a Bořkem rozhlédnout po KC. Ráno táta nevypadal vůbec čerstvý a tak by mě zajímalo, jakou že to reklamu mi večer udělal J

Naštěstí byla ráno a odpoledne konference věnovaná nově diagnostikovaným rodinám, takže jsme měli dost času na to se zotavit. Večer pak byla společná dětská párty s karnevalem a závodem mezi vědci a dětmi. Taky jsem závodila a taky jsem vyhrála a to v chodítku! Ke konci večera to bylo dost náročný, pořád jsem chtěla chodit a asi jsem to nakonec přepískla. Musela jsem dostat rychle dávku nějakého cukříku, kterého tam bylo dost a šup do postele. Noc byla strašná, jelikož mě všechno bolelo.

Další den začala máma s tátou běhat po konferenčních místnostech a začali se pídit po nových informacích. Já jsem šla s tetou a Bořkem do baby roomu, kde bylo neskutečné množství hraček a plno dětí šmějdících na vozíčcích.  Prostě parádní zábava.

Co jsem tak vytušila tak se táta s mámou dozvěděli spousta nových věcí. Například potřebuji co nejdříve stoják, ve kterém budu stát. Pak potřebuji přestavit sezení ve žluťákovi (el. Vozíček) a spousta jiných informací. Taky získali nové kontakty na důležité lidi, kteří by nám mohli nějak pomoci. Měla jsem dojem, že se vidíme jen ráno a večer.

Poslední den v neděli už to bylo lepší, protože jsem se potkala s Esemačkama Lauren a Klér, které jsou dcerami tátovo kamaráda Tima. Jsou opravdu super a já bych chtěla být jednou jako ony.  Hlavně mít tedy takové psi. Byli jsme totiž večer u nich na návštěvě!

Road trip

V neděli jsme se vyspali a v pondělí ráno jsme vyrazili na náš výlet za Bizonama a Indiánama! Museli jsme za jeden den ujet 520mílí a to je hodně. Vyrazili jsme na cestu a jeli prérií, kde se kdysi proháněli Bizoni a Indiáni, ale my jsme viděli jen krávy a tiráky!

Večer jsme dorazili do Limonu, kde jsme měli objednané bydlení u jedněch starších lidí, ale nemohli jsme to najít. Prostě klasika přestal nám fungovat telefon a my neznali správnou adresu. Když jsme to našli a vykládali jsme se, máma mě položila na sedadlo bez autosedačky a já jsem spadla rovnou po hlavě z auta na betonový chodník! Rána jako z děla najednou ke mně běží máma i táta… Mysleli si, že je po mě, pořád mě vyšetřovali a vymýšleli, co budeme večer uprostřed prérie dělat. Nakonec je z toho moc pěkná, sice obří, ale pěkná modřina. Už jsem jim říkala, že by to chtělo ještě jednu na druhou stranu. Moc si to totiž užívám, když se o mě zvýšeně starají ;)

Ráno jsme vyrazili směrem Denver, je moc hezký. Nejlepší co jsme tam asi viděli, byly vodostříky na nádraží. Z Denvru jsme začali neuvěřitelně stoupat po dálnici do krásných hor. Táta pořád čučel z okna a divil se, co že to kolem vidí.

Teď odpočíváme v Glenwood Springs u kamaráda Boba doma. Byli jsme se podívat za dětma v místní školce, kde měli spoustu úžasných věcí. Nejvíc mě, ale bavil vodní stůl plný jak jinak než vody. Potom si táta musel zaskočit k zubaři, protože, když si strkal niť do zubu, tak mu jeden vypadnul nebo co…  Zubař mu to nějak provizorně a zadarmo zalepil! Večer jsme byli na divokém koncertu na soutoku řek Colorado a Roring Fork. Bylo to úplně úžo, protože jsme si strašně moc zatančili! Já jsem nejen tančila, ale taky pozorovala lidi kolem sebe. Byli tam opravdu všichni: kojenci, děti, dospěláci, dědci a báby. Dneska to bylo fakt super a kašel už skoro zmizel! Víte, že teď bydlíme v přibližně 2000 m.n.m. a já mám i v noci saturace kolem 97 % !!!! Paráda, co?!

Moc nestíháme fotit, snažíme se točit. Bořek nám snědl jednu SD kartu, takže uvidíme, jestli z ní nějaká data ještě dostaneme. Každopádně pár fotek máme k nahlédnutí zde.